Zrcadlení

Bez možnosti návratu

Zdeněk Kopřiva — Sat, 11 Oct 2008 21:49:11 +0000

Jsou příběhy, které vidíme okolo nás. Příběhy neznámých lidí… Jejich příběhy nechť jsou mementem pro nás ostatní.

Zakřičela a v okamžiku přehlušila ticho. Nesnášela ticho, cítila se v něm uvězněná. Měla ráda hlasy; měla ráda pocit, že není sama. Proto byla šťastná, když se v ní zrodila jednoho dne láska. Nyní je však sama, tak zoufale ohraničená samotou. Milovala ho a věřila mu. Myslela, že ji má rád, že ji miluje tak jako ona milovala jeho, bezvýhradně. Ani tehdy, když ji do očí říkal, že odchází, protože se zamiloval do jiné; ani tehdy ještě nechápala dosah jeho slov. Až když se zavřely za ním dveře, uvědomila si jeho zbabělost a svou bolest. Zakřičela… měla pocit, že se ji roztrhne srdce na marné kousky. Její krásné zelené oči se zaplavily slzami. Šla k baru, otevřela ho a třesoucími rukami vytáhla láhev nedopitého vína. Na jeden hlt vypila obsah láhve a potom ji zběsile hodila o stěnu. Láhev se rozprskla na kousíčky studených střepů. Potom šla k zrcadlu a dlouho se dívala na sebe, jakoby se obžalovávala z toho, že ho milovala a věnovala mu nejkrásnější léta svého života. Myslela si, že spolu zestárnou, tak jak si to říkali, když jim bylo osmnáct. Nyní má třicet šest let a sen, který malovala svým srdcem je navždy ztracený v bezmocnosti a v pocitu marnosti všeho. Jak ho jen milovala, vše podřídila jejich lásce. Rozhlížela se po prázdném bytě. Na stole ležela ještě jeho dohasínající cigareta. Když ji spatřila, svezla se na podlahu a toužila vykřičet všechnu nenávist, která se v ní zrodila. Tak velmi si v tu chvíli přála vyvraždit hvězdy, protože měla pocit, že se jí vysmívají. Potom vstala, otevřela okno a pohlédla do studené zimy. Zakřičela a potom oněměla, bez možnosti návratu.

Kdo jsou Ti lidé, které denně potkáváme?

Zdeněk Kopřiva — Sat, 11 Oct 2008 20:59:46 +0000

Zamysleli jste se někdy nad tím, kdo jsou ti lidé, které každý den potkáváte? Jsou pro vás cizími, podíváte se na ně a zase je míjíte. Neznáte jejich problémy, nevíte nic o jejich radostech, bolestech; nevíte vůbec nic o jejich samotě… a přesto se někdy stane, že je oslovíte. Každé setkání s neznámým člověkem je posvátné. Každý člověk vás může něčemu novému naučit.
Co víme o lidech, které denně potkáváme. Co víme o lidské bolesti a našich slabostech. Co víme o lidském srdci, jenž se někdy chvěje láskou a radostí, jindy zas roní slzy smutku a osamělosti. A přesto, jak zázračné je lidské srdce, jak jemné a něžné dokáže být, jak krutým, zrádným a bezcitným se někdy stává. Jak záhadné je lidské srdce, co všechno ukrývá v tajemných hlubinách své věčnosti.
Lidské srdce je jako zrcadlo, ve kterém se zrcadlí naše duše. To, čím jsme, se odzrcadluje v našem konání. Naše činy ukazují na to, jak daleko jsme došli na své cestě za světlem, za poznáním. Naše poznání se odhaluje právě v oněch jednotlivých střípečkách našich životů. Každý den míjíme lidi a cítíme se být od nich oddělení. Pokládáme je za cizí. Neuvědomujeme si, že mají podobné starosti, bolesti či trápení, jako máme i my. Neuvědomujeme si, že jejich slzy, jsou podobné těm našim a že náš úsměv je stejně krásný jako ten jejich. A tak je míjíme bez toho, aby jsme o ně zavadili aspoň letmým pohledem. Naše láska je sobecká, soustřeďuje se jen na naši rodinu, na skupinu našich přátel či kamarádů. Chceme-li však překročit tuto hranici sobecké lásky, nesmíme naši lásku omezovat na úzký okruh lidí. Naopak, naše láska se musí více otevřít a pojmout do sebe celičký svět. Lásku nesmíme nikdy zaškatulkovat do zaužívaných rozměrů. Taková láska je nedokonalá a pomíjivá. Drazí přátelé, až příště potkáte člověka, darujte mu svůj úsměv. To úplně stačí, aby svět byl jiný než jak jej známe.

Úvaha o lidskosti

Zdeněk Kopřiva — Fri, 10 Oct 2008 23:21:07 +0000

Na začátek si definujme samotné slovo LIDSKOST. Podle mého názoru je lidskost vlastnost a možná i schopnost člověka jednat jako člověk. Nikde jinde než u lidí se s tím nesetkáme. Být lidským znamená mít srdce a cítit. Je to také schopnost rozlišování toho, co lidské je a co lidské není, což je ovšem značně obtížné, protože lidskost může být u každého chápána jinak. Podle mě to závisí na dosaženém stupni vědomí každého jednotlivce. Pro někoho je lidskostí neubližovat jiným, ale ubližování nám, námi samými už nepokládáme za nelidskost. Někteří jedinci říkají, že činíme–li tak, máme na to morální právo, neboť jsme to my, kdo o sebe rozhodujeme. Tuto skupinu lidí bych chtěl vyvarovat z jejich omylu. Ubližuje-li člověk sám sobě, určitě se nemůže nazývat lidským, protože lidskost se v žádném případě neprojevuje masochismem. Lidskost je cit a tento cit nám říká, že musíme konat tak, jak cítíme v samotné hloubce našeho svědomí. Naše svědomí, nechť je naším zrcadlem. Obraz, jako ostatně obraz každého zrcadla může být zkreslený. Podobně obraz našeho svědomí může být zkreslený naší výchovou ať už rodičmi anebo společností, která nám od útlého věku říká, co je a co není správné. Toto já pokládám jen za povrchové vlnění svědomí. Je ještě jedno svědomí a to leží v samém srdci Universa a toto svědomí se nikdy nemýlí. Jsem přesvědčen, že člověk dokáže ve svých hlubinách tento hlas svědomí odhalit. Takže můžeme říct, že to, zda-li jednáme lidsky nebo ne, tedy onen stupeň rozlišování, můžeme odhalit na základě hlasu našeho svědomí. Ale hlas svědomí je tak jednoduché přehlušit naším egoismem. A tehdy se lidskost vytrácí a na scéně se objevuje pravý její protiklad – necitelnost, což není nic jiného než naše zapomenutí na to, kdo skutečně jsme. Jsme tak naplněni egoismem, že veškeré naše jednání je v přímém rozporu s lidskostí. Jak se lidově říká, jdeme přes mrtvoly. K bolesti se stavíme neutrálně, pokud to není naše vlastní bolest. Někteří lidé jsou tak necitelní a nevšímavý k bolesti druhých, tak zvrácení, že jim dokonce cizí bolest přináší potěšení. Takové lidi já však považuji za primitívy, kteří budou jednoho dne muset silou Boží prozřetelnosti prožít tolik bolesti, dokud nepochopí, co je to být lidským. Lidskost, tento cit, je spojen s Láskou. Bez lásky nemůže být ani řeči o lidskosti. Kdo chce rozvíjet lidskost, musí se především zaměřit na lásku, protože tajemství lidskosti spočívá v tajemství lásky. Až se lidé stanou láskou, až ji objeví ve svém vlastním srdci, až naplní každou jednotlivou molekulu, ze které je složeno jejich hmotné tělo, až pochopí, že láska je jediným stavebním prvkem stvořeného, pochopí také, co znamená být lidským, co znamená být člověkem.

Hava Nagila (Baby Let’s dance)

Zdeněk Kopřiva — Fri, 10 Oct 2008 23:08:32 +0000

Where The Wild Roses Grow

Zdeněk Kopřiva — Fri, 10 Oct 2008 22:30:42 +0000

Meditace pro milovníky

Zdeněk Kopřiva — Fri, 10 Oct 2008 22:25:37 +0000

„Podívej se láskyplně na předmět. Nechoď k jinému předmětu. Zde ve středu předmětu – požehnání.“

Vyberte objekt, který shledáváte krásným. Může to být váš milovaný, květina nebo nějaká jednoduchá schraňovaná drobnost. Dívejte se na něj a úplně se ztraťte – staňte se nepřítomným, tím, že přenesete do upřeného pohledu více lásky. Dovolte čemukoli, co jste vybrali, aby se stalo středem vaší lásky. Náhle na sebe zapomenete a zůstává pouze předmět – pak přijde požehnání. Předmět se rozplyne a zbude jen vědomí. Protože jste pohlceni v tom jiném, nastává blaho a vědomí se ztotožňuje s Já, vaše falešné vědomí sebe sama z vás začíná odcházet.

Zdroj: Znáš se? Malcolm Godwin, Fortuna Print, Praha 2000, ISBN 80-86144-49-6

Meditace pro filosoficky zaměřené jedince

Zdeněk Kopřiva — Fri, 10 Oct 2008 22:13:56 +0000

Kdykoli vaše mysl bloudí, uvnitř nebo vně, na tomto opravdovém místě…TO“

Toto je dokonalá meditace pro filozofický typ, ve které je odhaleno svědectví. Zde ukazujeme dva způsoby, jak ovlivnit myšlení. Můžete buď přenést svou pozornost na myšlenky samotné, jako kdyby byly mraky na nebi v letním dni, nebo se můžete soustředit na oblohu za mraky – na vědomí sebe. Kdykoli vaše mysl bloudí, nepokoušejte se ji zastavit. Dovolte myšlenkám přicházet. Pouze si uvědomujte, jak se shromažďují, ubíhají, ale změňte soustředění na vědomí, které je svědkem myšlenek. Můžete to dělat kdykoli. Je to jednoduché. Není nutné žádné odříkání ani dýchací techniky. Ať děláte cokoli, pouze si uvědomujte vlastní mysl, tu, která myslí. To je základem zenových škol náhlého osvícení. Neboť přepnutí pozornosti z myšlení na svědka pozorujícího ubíhající myšlenky je vždy náhlý průlom. Není to postupný proces. Odehrává se najednou a naléhavě. Soubor myšlenek se mění a s ním i osvícení, náhlé pochopení skutečnosti situace. To je TO na konci popisu meditace. Proto buďte ve střehu, ať děláte cokoli. Přesuňte vaše soustředění z myšlení na mysl samotnou, z objektu na subjekt, a poznáte, kdo skutečně jste.

Zdroj: Znáš se? Malcolm Godwin, Fortuna Print, Praha 2000, ISBN 80-86144-49-6

Meditace pro myslící typy

Zdeněk Kopřiva — Fri, 10 Oct 2008 22:07:28 +0000

Tento takzvaný Vesmír se jeví jako klam, přehlídka obrazů.

Abys byl šťastný, dívej se na to tak.

Tibetský mystik Atiša představuje stejnou meditaci v jiné formě, jenž znamenala „považovat každý úkaz za sen.“ Vyberte cokoli, co je nejlepší pro vaši přirozenost. Vzkaz za tím vším je, nebrat svět a jeho činnosti příliš vážně. Čím více se stáváte vážnějším, tím větší nabude svět podstaty a tíhy, to je existenciální zákon. Čím více se ztotožníte s „děravou cestou“, tím větší máte pocit, že se brodíte melasou a snadno vyčerpáte svou energii. Avšak věci, které se jeden den zdály tak důležité a vážné, jsou příští den zapomenuty. Lásky přicházejí a odcházejí, spory se přihodí a vyřeší se. Život je neustálý proud a nic netrvá. Na Východě je tento svět považován dokonce za nic než božskou hru. Pohleďte na svět, jako kdyby to byl jen sen – mytická scéna sloužící k rozvinutí dramat. Skutečně si představte, že sníte o všech událostech okolo vás. Ponechejte si tento postoj celý den a začnete se cítit lehčeji a veseleji, najdete odstup vznikající mezi vámi a událostmi okolo vás. Stanete se svědky na kopci, budete se dívat na věci, které se dějí okolo vás, jakoby byly součástí slavnosti. V poslední části meditace, před spaním, si představte, že se probudíte ve vašich snech. To obvykle potřebuje čas a vytrvalost, ale přijde chvíle, kdy se probudíte, zatímco určitě budete spát. Zážitek jasného snu, ve kterém procitnete, nicméně víte, že určitě spíte v posteli, vám dá ochutnat to, co popisují mystici.

Zdroj: Znáš se? Malcolm Godwin, Fortuna Print, Praha 2000, ISBN 80-86144-49-6

V čem spočívá krása duše?

Zdeněk Kopřiva — Thu, 09 Oct 2008 20:10:12 +0000

V čem spočívá něha květin

a čistota jejich vůně

a krása duše,

v čem spočívá její tajemství?

V čem spočívá tajemství krásy?

Stromy tiše šumí

Zdeněk Kopřiva — Thu, 09 Oct 2008 20:03:46 +0000

Stromy tiše šumí,

povídají si,

ale není nikoho,

kdo by naslouchal.